„Budu tě mít rád, když....“ „Miluji tě, ale....“ „Kdybys byl takový, byla bych šťastnější....“ Kde se bere ta podmínka? „Když budeš hodný, můžeš jet s námi na výlet.“ „Buď hodný chlapeček, jinak nedostaneš dárek.“ „Ty jsi ale hloupý, nedostal jsi jedničku.“
Naše západní kultura je plná když. Naučili jsme se směňovat vše – i lásku. Pro většinu lidí, kteří přicházejí na náš kurz, není láska běžnou součástí života. Je to něco, co je za odměnu, jen když jsou takoví a takoví, je to něco, co si musí zasloužit. Mezi nejčastější důvody, proč přišli na kurz, patří - chci pomáhat ostatním. Všichni instinktivně cítíme, že když dáváme ostatním, získáváme i my a celkově se cítíme šťastnější. Problém nastává, když chceme ostatním pomáhat především proto, že se chceme cítit důležití, potřební, milovaní... jednoduše, když chceme pomoci směnit za jakýkoli radostný pocit.
Když se podíváme hlouběji do toho, proč lidé chtějí pomáhat ostatním, nalezneme téměř vždy alespoň jeden z výše uvedených důvodů. Ti, co pomáhají nezištně, prostě jen tak, ani svou činnost pomocí často nenazývají. Jednoduše jsou a sami sebou obohacují život svůj i životy druhých lidí. Nemají potřebu pomáhat, aby jim bylo pomoženo.
Proč se nám tohle děje? Lásky v našich západních životech není hojně pro všechny a v každém okamžiku. Je to něco, čeho je omezený počet. Proč? Nejsme schopni bez podmínek milovat své děti, žijeme velice rychle a zmateně, nechápeme svoje emoce, máme nevyléčená svoje vlastní emoční zranění a ani nevíme, jak je vyléčit. Nestavíme vztahy s lidmi a lásku na první místo. Důležitější jsou pro nás pracovní úspěchy, postavení a to, co člověk ví a dokázal. To z něj dělá hodnotného člověka. Lidská bytost jako taková pro nás nemá absolutní hodnotu v tom smyslu, aby byla milována ať je jakákoliv a dělá cokoliv. Toto učíme svým příkladem i své děti. A z dětí, které jsou milovány a přijímány jen za určitých podmínek, vyrůstají dospělí, kteří také milují a přijímají jen za určitých podmínek. Učíme se na sobě hledat chyby a nemilovat se takoví, jací jsme. Učíme se stát se lepšími, abychom se mohli mít rádi v budoucnu. Jenže dalšími a dalšími zkušenostmi si uvědomujeme, že budoucnost, kdy se sebou budeme opravdu spokojení, se neustále oddaluje. Toto vše způsobuje naše naučené nastavení.
Vytvořili jsme si (přejali) bloky, které nám brání v bezpodmínečné lásce. Můžeme ji zažívat všichni. Je jedno, jak jsme to měli do dnešního dne. Všichni v sobě můžeme bezpodmínečnou lásku k životu i druhým lidem opět otevřít. Stačí ji v sobě jen zase otevřít. Jsme schopni zahojit naše vnitřní dítě toužící po přijetí a milování za každých okolností. Jsme schopni zahojit i své rodové linie, jelikož když přestaneme podle nastavených pravidel hrát my, umožňujeme snadnější přenastavení i pro ostatní. Jak praví jeden citát: „Jednou přijde člověk, který změní tvůj život už jen tím, že je.“ Už to že jsme, je hodno lásky.
Na Bali, mezi místními lidmi, je vidět v jejich přirozeném nastavení to, jak mají rádi sebe a tím pádem i druhé a život samotný. Jsou plni lásky a vyrovnanosti. Domorodci, se kterými jsme se spřátelili, nám popisovali, jak se dívají na svět. Vše je totiž pro ně dobré. A nic nestojí za to, aby si kazili den a byli smutní. A to jsou jejich podmínky k životu, někdy na hranici přežití. Říkali mi, že když už se děje něco špatného, tak na to reagují raději smíchem. Celou situaci obrátí do humorného pohledu na věc a pak se i nepříjemné věci snášejí lépe. Nedávají si žádné „když“, jednoduše milují. Milují sebe a skrze sebe celý svět. Milují celý svůj život.
Když si zpracujeme své bloky a naučíme se na svět dívat s úsměvem a pozitivním pohledem, začne celý náš život být najednou veselejší, příjemnější a plný lásky, která je – a neodchází, když...
S láskou, www.kvantovaterapie.cz