Vím, co chci? Skutečně vím, co chci? Je to pro mě to nejlepší?
Od toho, co chceme, se odvíjí náš životní příběh. Tento příběh se, ale odvíjí i od toho, co nechceme. I od toho, kdy chceme raději méně, abychom nebyli zklamaní. Kolik lidí v sobě najde odvahu říci, co skutečně chtějí a kolik jich je proto také ochotno něco udělat.
Jak praví známý vtip: Řečník se ptá davu lidí: „Kdo chce změnu?“ Přihlásí se všichni. „Kdo pro to něco udělá?“ Všechny ruce zůstanou dole. Lidé jsou zvyklí se zaměřovat spíš na to, co nechtějí. Vadí jim lidé kolem nich, nemoci, politici, daně, špatné životní prostředí, neláska druhých, málo peněz atd. Tím, že se neustále zaměřují na to, co nechtějí, tomu dávají svou pozornost. A tam kam zaměřujeme svou pozornost, to posilujeme a pak si to na základě principu rezonance přitahujeme. Ale vraťme se k tomu základnímu.
Dokážete v tuhle chvíli říci, co chcete zažívat? Dokážete popsat to, po čem touží vaše srdce? A dokážete to pojmenovat čistě, nezkresleně, bez jakýchkoli únikových myšlenek ve stylu – „raději mi stačí jen toto“? Nejde jen o hmotné věci a majetek. Jde o duchovní prožitky, zážitky s blízkými lidmi, naplňování svého poslání atp. To, že neřekneme a neujasníme si, co chceme, zcela upřímně k sobě samým, může komplikovat daleko více věcí a situací, než si myslíme. Když se nedějí věci v souladu s námi, když děláme to, co dělat nechceme. Jsme mrzutí a nespokojení a tuto mrzutost a nespokojenost přenášíme do všeho, co děláme, i do svých vztahů s lidmi. Dostáváme se do situace, kdy nemůžeme najít své vnitřní naplnění a chceme, aby tyto díry zaplnili druzí lidé. Ale i kdyby se sebevíc snažili, nedokáží to. Když nevíte sami co je pro vás nejlepší, nemohou to vědět ani ostatní.
„Víš, co chceš? Co skutečně chceš? Já totiž vůbec nevím, co chceš.“ Díky tomu, že si nedokážeme sami sobě říct, co chceme a tím to neřekneme ani druhým vzniká sled domněnek. A domněnky si tvoříme neustále. Proč mě partner nechápe? Proč se ke mně takhle chovají v práci? Najednou i ti nejbližší se nám zdají jako nechápaví, protože se nechovají tak, jak očekáváme. Jenže my kolikrát ani nevíme, co očekáváme, a z toho pramení naše vnitřní nespokojenost. A my potom raději nechceme obtěžovat, nebo chceme méně, říkáme tomu, že jsme skromní. Skutečná skromnost musí vycházet ze srdce a dělat nám božskou radost. Pokud tomu tak není, stává se z této skromnosti vir, který nás začíná napadat zevnitř a drží nás v neustálé nespokojenosti.
Naše ego je totiž pro nás důležité, bez něj by nešlo prožívat to, co děláme v každém okamžiku našeho dne. Svým egem vidíme, cítíme, chutnáme. Naše ego je součástí naší životní reality. Důležité je ale nebýt otrokem ega a našich přání. Důležité je, své ego dokázat pozorovat s hravostí a lehkostí malého dítěte. V okamžiku, kdy máme vnitřní rovnováhu těla, duše a mysli, pak nejsme otroky svého ega. Pak můžeme pojmenovávat hravě vše, co chceme ještě prožít a prožíváme to svým srdcem. Ale zároveň si uvědomujeme odstup, který potom máme od svých přání, i sami od sebe. Pozorujeme svou realitu a tvoříme život takový, jaký chceme. A zároveň si moc dobře uvědomujeme, co chceme. A tak vysíláme nezkreslené signály a díky tomu se nám děje to, co je v souladu s námi samými.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz